Uskutečněné akce - „Zvonica“, kde se něco děje

Právě lidová mariánská úcta byla jedním z témat posledního čísla Katolického týdeníku a možnost pochlubit se před čtenáři se svou tradicí jsme dostali také my, věřící ze Sulimova. Děkujeme redakci KT za spolupráci. Článek naleznete ve zprávě.

„Zvonica“, kde se něco děje

Kostel v obci nemají. Nemají dokonce ani kapli. Přesto se tu už od roku 1996 každou květnovou středu a sobotu pravidelně konají večerní májové pobožnosti – v místní zvonici. Sulimov je malá vesnice na Kroměřížsku, známější snad jedině pálením vynikající slivovice v historické palírně. Zvonička, ze které se ještě dnes třikrát denně ohlašuje klekání (pravda, z ručního zvonění obec nejdříve přešla na automatické, a nedávno dokonce na satelitní vyzvánění), stojí vprostřed obce od počátku 18. století. „Naši zvonicu jsme ještě za totality svépomocí opravovali,“ vzpomíná první porevoluční starosta Sulimova František Daněk, „a pak jsme si řekli, že si v ní můžeme udělat také kapli.“ Vybavení donesli sami sousedé – jedni svícny, druzí malé andělíčky, jiní zastavení křížové cesty, a pan Daněk dokonce sošku Panny Marie Lurdské, která krášlí oltářní desku. „V roce 1996 jsme tu slavili první májovou,“ usmívá se dnes pan Daněk, který tuto tradici inicioval a který sulimovské májové vede dodnes. „Dali jsme dovnitř dvě lavky, donesli čerstvá kvítka, děvčata natiskla pořádek – modlíme se Věřím, růženec, střídáme se v předříkávání, pak si společně zazpíváme několik mariánských písniček. V začátcích chodily místní maminky i s dětmi, bylo nás tu třeba i šestnáct, namačkaní jeden na druhého, ale to nám nevadilo…“ živě vypráví pan Daněk. A jeden z pravidelných účastníků sulimovských májových devatenáctiletý Jaroslav Ševčík přidává: „Jako děcka jsme si po májové venku vždycky ještě zůstali hrát, někdy jsme se všichni, děcka i dospělí, sebrali a šli si společně třeba rozdělat táborák…“ A společné posezení a popovídání je pevnou součástí zdejších májových ještě dnes, i když jejich účastníků pomalu ubývá.

Večery v pokoře a úctě
Pro Jaroslava Ševčíka jsou májové pobožnosti jedinečné hned ze dvou důvodů. Prvním je charakter májové modlitby. „Ta modlitba je hodně osobní, každý může na začátku říci svou prosbu,“ přemýšlí Jaroslav. „Na májové k nám ale chodím rád i kvůli jejich specifickému prostředí: setkávají se tu lidé, kteří přišli uctít krásný a tajuplný kult Panny Marie, který mám hodně spojený s pokorou a úctou. A tyto dvě ctnosti tu protkávají celý prostor a jsou ve vzduchu doslova hmatatelné,“ vysvětluje. „A to společenství je zase jiné, osobnější, než když se vídáme v kostele.“ František Daněk na májových v Sulimově vyzdvihuje ještě jednu věc. „Víte, mně je teprve osmdesát let, ale starší lidé tu už mají problém se do kostela vůbec dostat.“ Sulimov totiž patří farou pod pět kilometrů vzdálené Kvasice, kam není vždycky ideální spojení. Na sulimovskou náves ke zvonici to místní mají mnohem snazší.

Nápad postavit v Sulimově skutečnou kapli se během let vynořil několikrát. Pokaždé z něj ale sešlo, například proto, že se místní nakonec rozhodli raději pro elektřinu a vodovod. Na svoji „zvonicu“ jsou ale v Sulimově právem hrdí. „My máme jen tu zvonicu,“ připouští pan Daněk. „Někde mají kapličky daleko větší – ale zase se tam nic neděje,“ podtrhuje. A vzápětí dodává s hrdým důrazem: „A v máji sem určitě nezapomeňte přijet – ať se aspoň u zvonice vyfotíte!“


(Článek vyšel v Katolickém týdeníku v úterý 11. května v rámci dvoustrany "Lidová mariánská úcta".)